Ahoj všem,
po dlouhé pauze přináším opět zprávy ze světa lodní třídy 2.4mR. Tentokrát jsem se rozhodl dát prostor těm běžně opomíjeným – našim životním partnerům. Těm, jež nesou břímě běžného „životního“provozu (a našich nálad domů přivezených), abychom my mohli závodit.
Úvodem jen pár statistik – v Medembliku se v lodní třídě sešlo 31 lodí, ze čtyř kontinentů. Do flotily našla cestu mezinárodní celebrita – Dee Smith, taktik několika týmů Amerického poháru i Volvo Ocean Race.
Výsledky:
1.Damien Seguin(FRA)
2.Heiko Kroeger(GER)
3. Matt Bugg(AUS)
…
11. Peter Čermák(CZE)
18.Daniel Bína(CZE)
27.Viktor Sadílek(CZE)
28.Alex Sadílek(CZE)
…… nyní se pohodlně usaďte a užijte si netradičního pohledu na svět špičkového jachtingu z pera mé báječné ženy.
Medemblik očima opuštěné ženy, aneb, ještě že jsem zůstala doma…
Čím začít…. Odjezd na závody za 14 dní, loď dorazila z Finska včera / co to je, zpoždění 3 měsíce/, tudíž počet
hodin strávených letos na vodě rovná se čisté nule, a v takovém stavu, že okolo Dana chodíme po špičkách.
Kupodivu i naše dítě pochopilo, kdy je lepší nemluvit a neplést se pod nohy……snad se to stihne…
Stihlo. Auto i loď sbalené, v neděli odjezd. Jenže. Bydlík se rozhodl stávkovat, aby ne, když se mu ve
vzduchovém filtru uhnízdily myši, a nejede. Diagnoza myši odhalena až ve třetím servisu, co by jsme taky
v pondělí ráno chtěli… Nicméně filtr či co vyměněn, a pánové s lehkým, jeden a půl denním zpožděním vyrážejí.
Takže pusu, jeďte opatrně, ozvi se nějak cestou prosím… klasika.
Sotva vyrazili, začínám litovat, že zůstávám doma. V noci se nikdo neozval, dopoledne si voláme s Ivou
Čermákovou , a postupně dáváme dohromady info od našich báječných mužů… jsou ok a ještě nedojeli. První
holandské informace opět nemají chybu. Neteče voda, tudíž nepůjde ani topení. Po důvodech nepátrám, zato
poprvé přestávám litovat, že nejsem s nimi.
První zprávy z vody, loď je na vodě, ale fouká tak, že jezdit se nedá. Nějak nám to s tím tréninkem nevychází,
tak snad zítra. Středa, odpoledne už nervozně hlídám telefon. Plán byl trénink za každého počasí. Večer se
dozvídám, že „humorné“ situace pokračují. Po dvaceti minutách zlomené kosatkové ráhno, ne že bych jako
čistokrevný suchozemec věděla, která z těch štanglí to vlastně je. Nicméně nějak údajně spraveno, pokračování
zítra, snad už bude vše fungovat jak má, a Máňa – tak jsem lodi začala říkat ukáže, v čem je tak úžasná. Ukázala.
Povolené vanty, tož další provizorní úpravy a nervy na pochodu. Náladu na palubě si celkem umím představit, a
opět si říkám, ještě že jsem doma… Pomoct nemůžu, nezbývá než věřit, že dál už to bude nějak fungovat.
První závodní den, GPS v lodích jsou bezesporu úžasná věc, jenže nějak zjišťuju, že nervy mám jen jedny. To že
se něco nedojelo vím hned, ale proč? Co zase?
Co zase… s roztrženou plachtou se jezdit nedá, dozvídám se večer od svého naštvaného muže. Den druhý, dvě
rozjížďky, jedna ok, druhá blbě, omylem jsem viděla jakési video z místa činu, vůbec nechápu, jak se v tom
uragánu a vlnách dá neutopit sebe i loď…..a zase hlídám telefon. Třetí a čtvrtý den už od počítače průběžně
odcházím. I jako absolutní neznalec vidím, že je něco špatně, co netuším a neví ani Dan, večerní hovory jsou ve
znamení naprosté naštvanosti. Poslední závodní den – opět něco někde ruplo, další rozjížďka v háji. Byť od
začátku tohoto úžasného výletu tvrdím – velmi nahlas, že cílem je se s Máňou pořádně seznámit, vše nové
osahat a tak, nějak je těch průšvihů moc. Už aby byli doma… Večerní hovor s Danem, papiňák před výbuchem je
slabé přirovnání, mají sbaleno a vyrážejí.
Aby toho bylo málo, nějakých 50 km před Prahou píchlé kolo u vleku a díra v člunu… Co mně se v této chvíli
týká, jsem ráda, že jsou pánové v pořádku doma, nějaké závodní výsledky, čert je vem. Dan 18., Petr tuším 11. ,
Saša přišel o loď, proč nedojel Viktor netuším… Kdo přežil vyhrál…
Až po dalších dvou dnech zjišťujeme, že cosi kdesi pod palubou bylo z výroby špatně přidělané a povolilo, tudíž
se milá Máňa tvářila, že se každou chvíli rozpadne.
Shrnout těchto 14 dní do jedné věty se nedá. Nakonec je snad dobře, že Máňa nedostatky z výroby ukázala při
první možné příležitosti, a je čas, napravit co se dá. V této chvíli se trénuje na Lipně, a já suchozemec začínám
balit do Kielu. Nějak jsem totiž dospěla k tomu, že i přes všechny výše popsané „humorné historky“ z natáčení
mi bude líp v centru dění a se svým báječným mužem…snad všichni přežijem….
A voda v bydlíku už teče
Míša
