aneb dnes o jachtingu na houpačce
V nizozemském Sneeku, respektive na fríském ostrově Starteiland u KWS, se ve druhém červencovém týdnu sešla flotila hodná mistrovství světa. Na startu se sešlo 85 jachtařů z 18 zemí.
Formát byl vzhledem k počtu lodí jednoduchý jen na papíře. V první části regaty byla flotila rozdělena do čtyř skupin, které proti sobě závodily vždy po dvou. Z této kvalifikační matematiky měla vzniknout zlatá a stříbrná flotila. Jinými slovy: napřed se člověk musel prohádat s větrem, soupeři a vlastní hlavou o to, kam vlastně patří. A teprve potom se začalo doopravdy.
Českou republiku reprezentovala má maličkost a Petr Čermák. Na ostrov jsme dorazili s třídenním předstihem s plánem aklimatizovat se, případně prozkoumat místní revír. První se povedlo, druhé vyřešil vítr za nás. Poslouchali jsme stěžně zpívat ve větru a sledovali zpěněnou vodu, kde poryvy sahaly někam k 35 uzlům. Nechtělo se nám riskovat materiál ani vlastní tělesnou schránku v předvečer mistrovství, takže z tréninku zůstala disciplína divácká.
Practice race: slunce, bríza a opatrný optimismus
V úvodu regaty se obloha vyjasnila, tlaková výše přinesla teploty přes 26 °C, slunce a nakonec i vítr. Odpolední bríza v practice race mi přinesla dojezd na 4. místě, Petr dojel zhruba v polovině flotily. Takže spokojenost, rozumné očekávání dnů příštích a klasické jachtařské pokušení uvěřit, že forma přišla přesně včas. To bývá obvykle okamžik, kdy se vítr začne tiše smát.
