Otevřené mistrovství světa lodní třídy 2.4mR 2026

aneb dnes o jachtingu na houpačce

V nizozemském Sneeku, respektive na fríském ostrově Starteiland u KWS, se ve druhém červencovém týdnu sešla flotila hodná mistrovství světa. Na startu se sešlo 85 jachtařů z 18 zemí.

Formát byl vzhledem k počtu lodí jednoduchý jen na papíře. V první části regaty byla flotila rozdělena do čtyř skupin, které proti sobě závodily vždy po dvou. Z této kvalifikační matematiky měla vzniknout zlatá a stříbrná flotila. Jinými slovy: napřed se člověk musel prohádat s větrem, soupeři a vlastní hlavou o to, kam vlastně patří. A teprve potom se začalo doopravdy.

Českou republiku reprezentovala má maličkost a Petr Čermák. Na ostrov jsme dorazili s třídenním předstihem s plánem aklimatizovat se, případně prozkoumat místní revír. První se povedlo, druhé vyřešil vítr za nás. Poslouchali jsme stěžně zpívat ve větru a sledovali zpěněnou vodu, kde poryvy sahaly někam k 35 uzlům. Nechtělo se nám riskovat materiál ani vlastní tělesnou schránku v předvečer mistrovství, takže z tréninku zůstala disciplína divácká.

Practice race: slunce, bríza a opatrný optimismus

V úvodu regaty se obloha vyjasnila, tlaková výše přinesla teploty přes 26 °C, slunce a nakonec i vítr. Odpolední bríza v practice race mi přinesla dojezd na 4. místě, Petr dojel zhruba v polovině flotily. Takže spokojenost, rozumné očekávání dnů příštích a klasické jachtařské pokušení uvěřit, že forma přišla přesně včas. To bývá obvykle okamžik, kdy se vítr začne tiše smát.

Kvalifikace první: čekání na vítr a rybniční otázky

Následující den začal nejméně oblíbenou disciplínou: čekáním na vítr. A v předzvěsti dalších dnů přišel vítr až v odpoledních hodinách. Západní směr přes krátký rozměr vodní plochy, dlouhé změny, které se nám nedařilo číst, a pocit, že Sneekermeer je sice voda sladká, ale rozhodně ne jednoduchá.

Až k večeru vítr zesílil k deseti uzlům a mně se začalo dařit lépe. Výsledkově z toho byly dojezdy 23, 16 a 7, tedy těsně nad hranicí zlaté flotily. Petr se trápil celý den a zapsal 34, 36 a 31, což ho zatím pevně posadilo do stříbrné části budoucnosti. Před námi byl ještě jeden kvalifikační den a se mnou otázka, proč my kluci z rybníků zjevně neumíme číst právě ten takzvaně rybniční vítr.

Kvalifikace druhá: houpačka nahoru

Druhý den se opět čekalo na vítr. Tentokrát naštěstí na břehu, což je sice psychicky o něco snesitelnější, ale výsledkově zcela k ničemu. Na vodu jsme vyjeli až kolem čtvrté. Vítr se stočil trochu od severozápadu a dovolil postavit tříčtvrtěmílovou stoupačku.

Má soukromá houpačka se překmitla k horní úvrati. Po solidním 11. místě jsem zavěsil trojku a nezbylo než litovat, že pozdní čas už nedovolil třetí rozjížďku. Petr podržel svůj standard, tentokrát 37 a 30. Po kvalifikaci tedy bylo jasno: já zlatá flotila, Petr stříbrná. Tedy půlka radosti, půlka starostí a celé mistrovství pořád před námi.

Finále první: dolů, nahoru, houpi hou

Následující den jsme vyrazili do ranní desetiuzlové brízy. Leč než došlo ke startu, vítr téměř zmizel a nechal po sobě vlny, tedy kombinaci, kterou bych v katalogu jachtařských radostí neobjednával. Má houpačka šla dolů: 40 a 36. Petr se naopak začal nacházet, ve stříbrné flotile zajel 16 a 14, a šlo se na oběd.

K večeru vítr resuscitoval na hezkých 16 uzlů v nárazech. Houpi hou, agresivní start u pinu a šestka na spravení chuti. Petr přidal 17. místo. Den tedy skončil výrazně lépe, než jak se v poledne tvářil, což je v jachtingu oblíbená forma psychologického vydírání.

Den závěrečný: těžké ráno a rozloučení se ctí

Ráno se šlo do těžších podmínek. Předpověď mluvila o severozápadních patnácti uzlech, s nárazy ke dvaceti. Do patnácti uzlů jsme také vyjeli, ale vítr místo dalšího zesílení postupně klesal na 6-8 uzlů. Vlny ovšem zůstaly jako upomínkový předmět.

Rozloučil jsem se dojezdy 10 a 9. Radost mi nakonec nebere ani UFD, tedy odměna za chuť vyrazit příliš brzy do světa. Petr si vylepšil pocit dojezdy 16 a 7. Když už nic jiného, poslední den nám alespoň připomněl, že regata se nevyhrává jedním dobrým rozhodnutím, ale dá se jím zachránit nálada na cestu domů.

Slovo na závěr

V mistrovství potvrdil dlouhodobou dominanci Heiko Kröger. Vyhrál open i Para pořadí s 18 body a místní tisk připomínal, že si pro titul přijel nikoli náhodou, ale s jasným plánem. Překvapením byl pro mě do té doby neznámý Frank Huth, který skončil druhý, a stoupající formu potvrdil Kalle Dehler třetím místem. Z domácích byl výrazně vidět Tjeerd van der Zee, podle Leeuwarder Courant nejlepší Frís a celkově 15. muž pořadí.

Já jsem obsadil 20. místo v open pořadí a 7. místo v Para pořadí. Petr skončil v open pořadí na 59. místě.

Závěrem: bylo to mistrovství na houpačce. Nahoru po practice race, dolů při čekání, nahoru po trojce, dolů ve vlnách bez větru, a nakonec zpět do světové „top 10“ v závěrečných rozjížďkách. Sneekermeer ukázal, že ani voda bez přílivu nemusí být jednoduchá. A já si odvážím pocit, že dvacítka v takové flotile rozhodně není ostuda, sedmička v Para také ne, ale že příště by bylo vhodné se s „rybničním“ větrem předem domluvit, nejlépe písemně.

A úplně na závěr velké díky holkám za support. Za logistiku, pomoc, trpělivost, dobrou náladu i za všechny věci, které nejsou z výsledkové listiny vidět, ale bez kterých by to vůbec nešlo.

Výsledky

Výsledky: https://www.kws-sneek.nl/uitslagen/2026/world-championship-2-4-mr#years